V letošním roce uplynulo sto let od vydání prvního knihovního zákona o veřejných knihovnách obecních ze dne 22. července 1919.

V řadě měst a obcí fungovala knihovna již před rokem 1919. Byly to knihovny především spolkové, které v řadě případů působily de facto jako knihovny veřejné ještě před vydáním vlastního zákona. Nicméně právě vydání zákona tuto proměnu dovršilo.
Zákon schválilo Národní shromáždění 22. července 1919. Byl inspirován anglo-americkou tradicí a zavedl povinnost zřídit knihovnu v každé obci a menšinovou knihovnu tam, kde bylo jinonárodní obyvatelstvo, „na doplnění a prohloubení vzdělanosti všech vrstev obyvatelstva“. Zákon také stanovil zřizovat na obci nezávislé knihovní rady. Ty měly na starost záležitosti provozu knihovny (např. výběr personálu, akvizice, výpůjční řád). Poprvé je také (zatím v obcích nad 10 tis. obyvatel) formulován zákonný požadavek na knihovnické vzdělání v ČR, což vedlo o rok později k založení Státní knihovnické školy. Díky tomu má dodnes Česko jednu z nejhustších sítí knihoven na světě a občané svoji knihovnu vždy na blízku.
Na zákon navazovalo Nařízení vlády republiky Československé ze dne 5. listopadu 1919, č. 607 Sb. z. a n., jímž se provádí zákon o veřejných knihovnách obecních. Definovalo, že účelem veřejné knihovny"jest doplňovati a prohlubovati vzdělání obyvatelstva četbou naučnou i zábavnou, mající skutečnou hodnotu vnitřní".Tehdejší Ministerstvo školství a národní osvěty (MŠANO) si vyhradilo zveřejňování dokumentů, které mají být z fondu vyřazeny. Jednalo se především o „krváky, detektivní a indiánské povídky, které sensačním způsobem dráždí fantasii čtenářovu“. První republika měla zkrátka zájem kulturu a vzdělanost svých obyvatel určitým způsobem ovlivňovat. Stanovilo též tzv. přenesené působení knihoven, což v praxi znamenalo péči o knihovny zřizované obcí při sirotčincích, útulcích, nemocnicích apod. Doporučovalo, aby knihovny nabízely odbornou pomoc dalším institucím, které zřizovaly své vlastní knihovny (např. vojenské).

knihovní zákon z roku 1919